Ještě jedna óda na Noc

Miluju dlouhý letní noci

Chci tyhle noci napořád

Jen tyhle dlouhý noci. Pocit,

Že nikdy nemusím jít spát

Dekonstrukt

Všechno se hroutí.
Jsem růže z pouti,
vystřel si ze mě.

Krev se mi vaří,
zračí se v tváři
přízračně, temně.

Sama a zticha
učím se dýchat
pod rouškou noci.

Svět na mě padá,
jsem příliš mladá?
Je to jen pocit?

Ošklivá báseň z masny

Kuřecí plátek stehenní
Lidi se prostě nemění

Rozporcovaná slepice
A to mě trápí nejvíce

Uzená žebra prasečí
Že v povaze je člověčí

Falešná pravá svíčková
Neschopnost začít odznova.

O lásce

Přemýšlím o tobě.
Prý že jsi utonul
ve druhé osobě
a teď je tě jen půl

jen stíny křiklavé
vržené do sněhu
doufám, že doplaveš
bezpečně ke břehu

Azimut v poli slunečnic

Tomu, jenž se se mnou zastavil na své cestě časem

Dotýkám se tě pohledem.
Víc toho spolu nesvedem,
i když bych možná chtěla víc.

Na sklonku noci

Na sklonku noci
se mi líp dýchá
přicházím o cit
a svět je zticha

Zběsilý tep se
uklidnil v žilách
životní skepse
mě pohltila

Mám prázdné ruce

Mám prázdné ruce, nic v nich není
už ani láska, ani chvění
už ani strach a nepokoje
nic z toho, co dřív bylo moje

Lvice

Snad bych dokázala více,
kdybych jako žena lvice
bojovala o lásku.

Jenže zdá se, že jsem jiná,
moje duše připomíná
tisíc křehkých provázků

Holub

Umřu ještě dneska?
Chci, aby svět věděl,
že jsem byla hezká
a aby mi seděl

Ticho

Jsem jen veršem a nic víc
rozsypej mě do ulic
beze slov a bez řečí
ať mě ticho vyléčí

Esse est percipi

Je mi smutno a jdu spát.
Svět mě zatím nemá rád,
protože jsem jenom stín.
Prach mi klesá do peřin.